GALERIE MY DVA má tu čest hostit již několik měsíců výstavu obrazů a dřevěných a bronzových soch Jiřího Netíka. Velký zájem veřejnosti dal zelenou oboustranné dohodě na stálé expozici. V uplynulých dnech pan Netík naši galerii navštívil a my tak měli vzácnou příležitost si s ním popovídat.
Měl to být rozhovor o řezbářství, betlémech, dřevu, bronzových sochách, duchovnu a zázracích. S Jiřím Netíkem jsme se setkali v Domě z židlí, který je domovem Galerie MY DVA. Nejprve kolegyni Lence odevzdal bedýnku jahod z vlastní zahrádky, a pak už jeho kroky zamířily k pianu. A tím jako by předznamenal téma, které se celým naším setkáním prolínalo jako červená nit.
Jiří Netík – řezbář, sochař a hudebník
Než jsem stihla položit první otázku, začal Jiří Netík sám vyprávět. O tom, jak byl celý život na volné noze. Za předchozího režimu s kapelou cestoval po světě, ale „socialistický kádrováci“ ho jako plnohodnotného umělce nikdy neuznali. A za plnohodnotné lidi nebyli bráni ani na západě, protože jim z jejich výdělku ve výsledku moc nezbylo. 50 % odevzdávali Pragokoncertu a 30 % tamnímu manažerovi. Přesto když se to, co jim zbylo, přepočítalo na české koruny, byli celkem bohatí. A tím spíš u nás o životě na západně nesměli mluvit. Aby se vyhnuli udáním ze závisti.
Tohle období Jiří Netík hodnotí slovy: „Nelituju. Lituju akorát jazyků. Německy se domluvím celkem slušně, anglicky špatně.“
Jak došlo k tomu, že se z hudebníka Jiřího Netíka stal řezbář?
Byl jsem multižánrový. Když jsme jezdili ven, vždycky mě našli v nějakém muzeu nebo galerii, protože tam byly zázraky, které u nás nebyly vidět. Od jakživa jsem obdivoval gotiku. Hlavně to, co ve vrcholné gotice na konci 15. století dokázali řezbáři. Třeba dílo majstra Pavola z Levoče považuji doslova za zázrak.
A tak jsem to postupně sám zkoušel. Ale neznal jsem kritéria. Za komunistů jsem nebyl připuštěn komisemi, proto jsem nevěděl, co je dobře a co špatně. A když se po revoluci konala řezbářská soutěž v Levoči, vyhrál jsem první místo. Od té doby jsem vyřezával betlémy a sakrální věci, které se vystavovaly na Vánoce v kostelích.
Váš nejznámější betlém byl v roce 2013 vystavený v Notre Dame. Jeho součástí je postavička florbalisty s hokejkou. Jak se tam ocitla?
To vychází z tradice betlémářství. Kromě těch, které dělali pro kostely, vyráběli lidoví řezbáři betlémy proto, že chtěli mít doma na Vánoce něco pěkného. A jejich součástí byly postavičky obyčejných lidí, které znali ze svého okolí.
Za komunistů bylo víceméně zakázané vystavovat betlémy jinde než v kostele. A mně se podařilo ho vystavit v Brně za výlohou. To bylo neskutečné! Přišel jsem za vedoucím knihkupectví na Náměstí Svobody, abych ho poprosil, jestli u něj za výlohou můžu vystavit svůj betlém. Šel jsem za ním po schodech do patra, kde měl vystavené obrázky Carla Spitzwega. Byl trochu opilý a já jsem se ho zeptal: „Máte tady krásné reprodukce. Vy toho autora znáte?“ Tak jsme si povídali a pak se mě zeptal, co vlastně chci. „Chci Vám dát do výlohy betlém.“ Odpověděl: „Dělejte si, co chcete. A přijďte zas.“ Za tu výlohu dostal ocenění Rudé hvězdy. A všichni se na betlém chodili dívat, protože v něm byl Havel, jak sedí v kriminále za mřížemi.
Ve vyprávění o betlémech ve výlohách knihkupectví Jiří Netík ještě chvíli pokračoval. A dostali jsme se až k zajímavému vyústění 17. listopadu 1989.
Když jsem vystavil betlém v knihkupectví ve Štorchově domě na Staroměstském náměstí, okamžitě začaly zvonit telefony různých ambasád, jestli bych ho neprodal. Bylo to ještě za starého režimu. Každou neděli za mnou jezdil francouzský obchodní rada se svou paní. Jezdil diplomatickým autem s vlaječkami. Pak jsem mu řekl, ať vlaječky nechá doma, protože kvůli nim vždycky vyběhla celá ves. Pořád chtěl ten betlém koupit a já jsem pořád opakoval, že ho neprodám. Ani prodat nemůžu, protože se živím muzikou. Tahal ze mě, kolik stojí, protože na západě všechno něco stojí. Tak jsem se naštval a řekl jsem mu 100 tisíc. (dneska by to byly asi 2 miliony). Předtím jsem viděl v Benátkách na výstavě Dalího faksimile, které stálo 100 tisíc. Tak jsem řekl tuhle částku jako nejvyšší, jakou jsem mohl, aby ho nekoupil. A on ho koupil…
Když jsem mu betlém vezl do Prahy, byl zrovna Palachův týden, krvavý čtvrtek. S kamarádem jsme se sešli u koně, ale policajti obehnali celý Václavák ježky. Hnali nás a utíkali jsme až k těm ježkům. Všichni měli svetry a šály, já měl zrovna sako a říkám jednomu z těch policajtů: „Pusť mě.“ A on mě pustil, zřejmě si mysleli, že jsem tajnej. Když jsem přijel domů, vyřezal jsem Palacha, kterého hned po revoluci dali na VUT.
A tím se završil přerod z hudebníka v sochaře?
Jak říkal Kája Gott, ona je to dost velká dřina. Skoro jako práce v dolech. Měl jsem jet na svoje poslední angažmá na lodi na půl roku, ale měl jsem tady rodiče a slečnu a už se mi nechtělo. Dneska mě to mrzí. Nicméně tím pádem jsem dal výpověď. Pak jsem byl ještě chvíli muzikant na telefonu a občas jsem si s někým zahrál. V té době jsem ještě jel s Plavci do Finska.
Pokojské v evropských hotelích mě neměly rády. I když jsem jezdil s kapelou, pořád jsem vyřezával. Koberce v hotelích měly vysoké chlupy a ty odřezky se tam zachytávaly. V té době už mě bavila víc řezbařina. Začínal jsem s mizernými kapelami a skončil jsme s výbornou sestavou, dokonce jsme odmítli i Káju Gotta, který z nás chtěl udělat doprovodnou kapelu. Ale už mě to přestalo bavit. A po roce 89 se vše změnilo a mohl jsem svobodně dělat řezbařinu na volné noze.
Co Vám dalo Vaše hudební období?
Nadhled. Někteří muzikanti proleželi celé zahraniční angažmá v posteli, aby neutratili valuty. Já jsem byl pořád venku, v galeriích a muzeích nebo v kostele.
Za komunistů jsem chodil do kostela, snad ze vzdoru. A také svaté jsem dělal, abych trochu naštval. Jednou jsme hráli na Vánoce v Solothurnu. Bylo nám bez rodiny smutno a já jsem se vypravil do kostela. Klukům se nechtělo vylézt z postele a ptali se, kolik to stojí. Řekl jsem, že je to zadarmo a že je tam teplo, tak se mnou nakonec šli. Bylo narváno, nádherná atmosféra… Mši sloužil snad kardinál, každému osobně podal ruku a popřál k Vánocům. Kluci byli nadšení, úplně jim to obrátilo svět a byli mi vděční.
Často mluvíte o zázracích, které Vás v životě potkávají…
Zázrak – to je každou vteřinu. Zázraků jsem zažil spoustu… Notre Dame, audience u papeže… Nebo moje čtvrté dítě, to je tady zázrak. A taky to, že mám sochy tady u vás, strašně si toho vážím.
A jaký je ten „zázračný“ příběh, který končí výstavou Vašich děl v Galerii MY DVA?
Nemám rád funkcionalismus. V těchto prostorách byly vinohrady a spousta státem vykoupených zahrad, které pár let jako by nikomu nepatřily. Všude byly broskve, jahody, meruňky, jablka, všechno zarostlé na mačetu. S kluky jsme dělali dobrodružné výpravy a nosili jsme domů nůše plné ovoce. V Mariánském údolí byli v potoce raci, kluci mě je naučili chytat. Dneska když tudy jedu, vidím jen šedé paneláky a moc se mi to nelíbí. A jednou jsem jel kolem a překvapil mě barák s židlemi. Viděl jsem plakát, že se tam koná nějaká výstava, tak jsem zavolal, jestli bych tam taky mohl mít výstavu. Zrovna byl Covid a všechny výstavy se kvůli tomu zrušily. A tak jsem tady a pořád nechápu, že tady můžu být… Jsem rád, že mi pomůžete.
Po hodině příjemného povídání u kávy a sladkých jahod ze zahrádky se Jiří Netík skromně omluvil, že ho čeká ještě jedna schůzka. Prohodili jsme ještě pár slov o připravované vernisáži a rozloučili se.
My děkujeme Vám, pane Netíku. Nejen za to, že jste si udělal čas na naše povídání, ale také za „zázrak“, který nás svedl dohromady.
Zajímá Vás dílo Jiřího Netíka? Přečtěte si článek Výstava Jiřího Netíka v GALERII MY DVA
Autor: Pavlína Sobolová
